Recenze: Mlha kreativity nad středem Evropy
9. 1. 2015 | Barbora Smudková
Závěr povídky 86 400 Lukáše Kokeše.| Zdroj: facebook.com/gottlandfilmCZ
Pětice autorů se v Gottlandu pere o prostor na úkor sdělení
Pět příběhů volně rozvíjejících sbírku reportáží Mariusze Szczygieła Gottland bylo původně určeno jen pro speciální promítání v atmosféře pražského Nákladového nádraží Žižkov. Teď její filmové zpracování objíždí další města a nejen díky oslavám dvaceti pěti let svobody budí pozornost. Gottland vznikl pod taktovkou FAMU a s osobitým pojetím Petra Hátleho, Rozálie Kohoutové a dalších tří mladých autorů. I proto se pojící linka mezi příběhy nehledá snadno.
Pohybem k zatracení
Světem první povídky z režie Lukáše Kokeše hýbe běžící pás, který díky Tomáši Baťovi posouvá život průmyslu daleko před lidské schopnosti. I samotná povídka s názvem 86 400 uhání s efektním použitím kamery v nezastavitelné lince. Heslo ze zlínské tovární zdi „Pohyb je život – nehybnost je smrt“ ale na pozadí průjezdu výrobními závody Prestige a Škoda končí otazníkem. Běžící pás se totiž na rozdíl od člověka nikdy nezastaví.
Že je někdy každá cesta až příliš dlouhá, sděluje i příběh Panenství Lídy Baarové. Petr Hátle v něm oživil místy až necitelnou snahu režiséra Otakara Vávry nechat Baarovou vzpomínat na éru, kdy na filmovém plátně okouzlovala střední Evropu. Z vypjatého setkání dvou přátel, kteří se padesát let nemohli nebo nechtěli znát, sice zbyly jen útržky hlasového záznamu, dublérka v prostřizích z dokumentární rekonstrukce ovšem plní popelník zoufalstvím staré dámy stejně jako předtím femme fatale první republiky. Autentický hlas ze záznamu schůzky Vávra-Baarová navíc autor staví do kontrastu s hereččiným mladým a bezstarostným smíchem ve snímku Ohnivé léto. Když potom Baarová prohlašuje, že každé ráno proklíná probuzení, jako by proklínala i svůj šarm a krásu. Krásu, která učarovala nejen Josephu Goebbelsovi.
Vztahy s mocí provázejí i povídku Letící kůň Viery Čakányové, která v syrové animované formě spojuje útržky ze stejnojmenného antiimperialistického románu Eduarda Kirchbergera s rozhovory spisovatelových dvou dcer. Kromě prozaika a milujícího otce byl Kirchberger i spolupracovníkem StB - a jak ho tento úděl trýznil, se snaží autorka ilustrovat na pomalém umírání jeho románové postavy. Krátký dokument spojuje tři různá vizuální zpracování. Zajímavě tak odlišuje fikci na motivy románu od současných rozhovorů s Kirchbergerovými dcerami, minulost autora ilustrují záznamy tajné policie. Složený snímek Čakányové by ale spíš než v přehlídce studentské originality obstál samostatně.
Otazník nad Prahou
Dlouhou řadu deprese a nicoty jednotlivce rozbíjí Rozálie Kohoutová dokumentární povídkou Místo Stalina. Letenský piedestal představuje jako sporný prostor, jehož ideologie není jistá už od dob Stalina shlížejícího na Prahu. Jeho stržení totiž zcela naplnilo podstatu místa – patří všem – a tento ideál se těžko opouští i nyní. Letná je místo pro velké modly, které nemáme a možná ze strachu z minulosti ani nechceme mít. V snímku se tak střídají názory stavitele pomníku, ženy vedoucího odstřelu Stalina a dalších, kteří chtěli prázdnému místu dát znovu účel. Autorka je doplňuje záběry proměnlivé zmenšeniny Letné, na které se z trosek rodí nové příležitosti, dobře či špatně uchopené, a znovu zanikají. Nakonec se vlastně můžeme dobrat jen k tomu, že jakékoli návrhy na využití podstavce nad Vltavou byly spíše špatné.
Poslední sousto Gottlandu ale zůstává trpké. Životní příběh podivínského mladíka Zdeňka Adamce skončil sebevraždou jako spousta dalších. Adamec se v roce 2003 samozvaně postavil do role Jana Palacha a na tomtéž místě jako první lidskou pochodeň ho prý společnost dovedla až k smrti v plamenech. Pomyslný pomník mu na základě výpovědí jeho blízkých a málo říkajících ilustračních záběrů vystavěla režisérka Klára Tachovská. A přestože příčiny Palachova upálení jsou také sporné, u Zdeňka Adamce se symboličnost jeho činu hledá těžko.
Božská země pod balvanem
Svébytná díla jednotlivých autorů Gottlandu jako celku spíše škodí. Snímky Petra Hátleho a Viery Čakányové v sobě kombinují až tři různá zpracování. Příběhy tak v rychlém sledu překypují kreativitou tvůrců na úkor výpovědní hodnoty. Autorům se nepodařila najít pojící linka, kterou chronologický sled příběhů a společný prvek českého prostředí dostatečně nenahrazují. Na diváka tak spíše než rozpracování Szczygiełovy sbírky čeká přehlídka dovedností studentů FAMU.
Jediné pojítko Gottlandu je tak rozpolcenost zpracování i ústředních postav, které se s ní nedokáží vyrovnat ani se změnou systému. Lída Baarová nepřekonala bolest minulosti, Eduarda Kirchbergera tížilo svědomí každý den, kdy musel udavačstvím zasahovat do životů druhých. Žádný z příběhů nekončí osvobozením od problému, běžící pás se nikdy nezastaví, stržený pomník Stalina stále vrhá stín. Autoři nenabízí v povídkách žádné rozhřešení. A z vyznění filmu to vypadá, že ani doba a společnost nemůže v zachycených situacích oprostit člověka od strachu ze sebe sama.
Gottland je zároveň velmi osvěžující tím, jak emoce nepředkládá, ale vzbuzuje. Suchou formou servíruje mnoho osudů, které vyvolávají rozhořčení. V některých divácích mohl vzbudit pocit, že jediná správná reakce na to, co právě shlédli, je přetnout si žíly. Přesto ale Gottland určité pozitivní oznámení obsahuje. Je jím totiž právě to rozčarování, které zasmušilé pojetí autorů vzbudilo. Člověk potom rád začne hledat světlo své doby.
Pět příběhů volně rozvíjejících sbírku reportáží Mariusze Szczygieła Gottland bylo původně určeno jen pro speciální promítání v atmosféře pražského Nákladového nádraží Žižkov. Teď její filmové zpracování objíždí další města a nejen díky oslavám dvaceti pěti let svobody budí pozornost. Gottland vznikl pod taktovkou FAMU a s osobitým pojetím Petra Hátleho, Rozálie Kohoutové a dalších tří mladých autorů. I proto se pojící linka mezi příběhy nehledá snadno.
Pohybem k zatracení
Světem první povídky z režie Lukáše Kokeše hýbe běžící pás, který díky Tomáši Baťovi posouvá život průmyslu daleko před lidské schopnosti. I samotná povídka s názvem 86 400 uhání s efektním použitím kamery v nezastavitelné lince. Heslo ze zlínské tovární zdi „Pohyb je život – nehybnost je smrt“ ale na pozadí průjezdu výrobními závody Prestige a Škoda končí otazníkem. Běžící pás se totiž na rozdíl od člověka nikdy nezastaví.
Že je někdy každá cesta až příliš dlouhá, sděluje i příběh Panenství Lídy Baarové. Petr Hátle v něm oživil místy až necitelnou snahu režiséra Otakara Vávry nechat Baarovou vzpomínat na éru, kdy na filmovém plátně okouzlovala střední Evropu. Z vypjatého setkání dvou přátel, kteří se padesát let nemohli nebo nechtěli znát, sice zbyly jen útržky hlasového záznamu, dublérka v prostřizích z dokumentární rekonstrukce ovšem plní popelník zoufalstvím staré dámy stejně jako předtím femme fatale první republiky. Autentický hlas ze záznamu schůzky Vávra-Baarová navíc autor staví do kontrastu s hereččiným mladým a bezstarostným smíchem ve snímku Ohnivé léto. Když potom Baarová prohlašuje, že každé ráno proklíná probuzení, jako by proklínala i svůj šarm a krásu. Krásu, která učarovala nejen Josephu Goebbelsovi.
Vztahy s mocí provázejí i povídku Letící kůň Viery Čakányové, která v syrové animované formě spojuje útržky ze stejnojmenného antiimperialistického románu Eduarda Kirchbergera s rozhovory spisovatelových dvou dcer. Kromě prozaika a milujícího otce byl Kirchberger i spolupracovníkem StB - a jak ho tento úděl trýznil, se snaží autorka ilustrovat na pomalém umírání jeho románové postavy. Krátký dokument spojuje tři různá vizuální zpracování. Zajímavě tak odlišuje fikci na motivy románu od současných rozhovorů s Kirchbergerovými dcerami, minulost autora ilustrují záznamy tajné policie. Složený snímek Čakányové by ale spíš než v přehlídce studentské originality obstál samostatně.
Otazník nad Prahou
Dlouhou řadu deprese a nicoty jednotlivce rozbíjí Rozálie Kohoutová dokumentární povídkou Místo Stalina. Letenský piedestal představuje jako sporný prostor, jehož ideologie není jistá už od dob Stalina shlížejícího na Prahu. Jeho stržení totiž zcela naplnilo podstatu místa – patří všem – a tento ideál se těžko opouští i nyní. Letná je místo pro velké modly, které nemáme a možná ze strachu z minulosti ani nechceme mít. V snímku se tak střídají názory stavitele pomníku, ženy vedoucího odstřelu Stalina a dalších, kteří chtěli prázdnému místu dát znovu účel. Autorka je doplňuje záběry proměnlivé zmenšeniny Letné, na které se z trosek rodí nové příležitosti, dobře či špatně uchopené, a znovu zanikají. Nakonec se vlastně můžeme dobrat jen k tomu, že jakékoli návrhy na využití podstavce nad Vltavou byly spíše špatné.
Poslední sousto Gottlandu ale zůstává trpké. Životní příběh podivínského mladíka Zdeňka Adamce skončil sebevraždou jako spousta dalších. Adamec se v roce 2003 samozvaně postavil do role Jana Palacha a na tomtéž místě jako první lidskou pochodeň ho prý společnost dovedla až k smrti v plamenech. Pomyslný pomník mu na základě výpovědí jeho blízkých a málo říkajících ilustračních záběrů vystavěla režisérka Klára Tachovská. A přestože příčiny Palachova upálení jsou také sporné, u Zdeňka Adamce se symboličnost jeho činu hledá těžko.
Božská země pod balvanem
Svébytná díla jednotlivých autorů Gottlandu jako celku spíše škodí. Snímky Petra Hátleho a Viery Čakányové v sobě kombinují až tři různá zpracování. Příběhy tak v rychlém sledu překypují kreativitou tvůrců na úkor výpovědní hodnoty. Autorům se nepodařila najít pojící linka, kterou chronologický sled příběhů a společný prvek českého prostředí dostatečně nenahrazují. Na diváka tak spíše než rozpracování Szczygiełovy sbírky čeká přehlídka dovedností studentů FAMU.
Jediné pojítko Gottlandu je tak rozpolcenost zpracování i ústředních postav, které se s ní nedokáží vyrovnat ani se změnou systému. Lída Baarová nepřekonala bolest minulosti, Eduarda Kirchbergera tížilo svědomí každý den, kdy musel udavačstvím zasahovat do životů druhých. Žádný z příběhů nekončí osvobozením od problému, běžící pás se nikdy nezastaví, stržený pomník Stalina stále vrhá stín. Autoři nenabízí v povídkách žádné rozhřešení. A z vyznění filmu to vypadá, že ani doba a společnost nemůže v zachycených situacích oprostit člověka od strachu ze sebe sama.
Gottland je zároveň velmi osvěžující tím, jak emoce nepředkládá, ale vzbuzuje. Suchou formou servíruje mnoho osudů, které vyvolávají rozhořčení. V některých divácích mohl vzbudit pocit, že jediná správná reakce na to, co právě shlédli, je přetnout si žíly. Přesto ale Gottland určité pozitivní oznámení obsahuje. Je jím totiž právě to rozčarování, které zasmušilé pojetí autorů vzbudilo. Člověk potom rád začne hledat světlo své doby.
