Co se děje: Zaparkované umění
3. 12. 2014 | Nikola Prokopcová
Mezi jedenácti vystavenými díly byla i nahá těla. Tuto postavu odlila na své spolužačce Barbora Masaříková. | Nikola Prokopcová
Studenti AVU a UMPRUM se rozhodli vzdorovat byrokracii pražských galeristů, a místo do výstavní síně umístili své sochy na Malostranské náměstí. Jako podstavce jim posloužily kapoty vlastních aut.
“V galeriích narážíme u soch a reliéfů na problém s instalací. Výstavní síně jsou často přizpůsobeny pouze obrazům a při zavěšování reliéfů, které bývají výrazně těžší, nastává problém. Pro prodejní galerie jsou navíc obrazy výhodnější – snáze se prodávají,” přibližuje mladá umělkyně Petra Křivová překážky, jimž musí v současnosti čelit absolventi některých uměleckých oborů.
Jejím slovům dává za pravdu i Adam Kovalčík, jeden z organizátorů sochařského happeningu. Sám žádal v neumělecké galerii o výstavní prostory šest měsíců, setkal se hned s několika kurátory, ale pokaždé narazil na jejich neochotu komunikovat. “A protože se mi nepodařilo dostat se přes úřednickou byrokracii, chtěl jsem svou sochu vystavit na veřejném parkovišti přímo před budovou galerie.”
S tímto nápadem později oslovil nejen Petru, ale také mladého sochaře Adama Velíška. Výsledkem jejich rozhovoru se stal plán vyměnit interiér za plenér – a v rámci výstavy Sochy na parkovišti představit svá díla v samém srdci Malé Strany.
Malostranská jedenáctka
Parkovací plocha pod věží svatomikulášského chrámu se ve volně přístupnou galerii proměnila minulou středu. Jedenáctka studentů a čerstvých absolventů Aademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové zde na jeden den ukázala publiku výsledek svých tvůrčích snah, a ačkoli se umělci navzájem znali ze škol, společně vystavovali poprvé. Velíšek představil keramická torza psů, sama Křivová se prezentovala sochou ženy a animální či lidskou tematiku měly i další vystavované objekty, ať už se jednalo o skulpturu oslice (Štěpán Šefr) nebo prase, kočku a ptáka (Jakub Goll).
Akci přitom podle studentů nepředcházelo výraznější plánování. Na Malostranském náměstí v šest ráno zaparkovali svá auta, zaplatili celodenní parkovné, přehodili přes vozy bílé plachty, aby výstava získala jednotný ráz, a na střechy nainstalovali prezentovaná díla. Jedinou výjimku představovala socha Adama Kovalčíka, která na rozdíl od ostatních zůstala ve voze. “Moje socha se jmenuje Zlatá máma. Není vhodné ji dávat ven, jednak protože je zlatá, ale také kvůli povětrnostním podmínkám,” vysvětlil Adam.“ Socha je totiž pokryta pravým plátkovým zlatem a zároveň mi přišlo vtipný ji dát jako spolujezdce.”
Nouze způsobená byrokratickou bariérou pražských galeristů navíc u studentských soch paradoxně akcentovala i jejich primární roli – a sice oživení veřejného prostoru. Sochařský happening totiž přilákal pozornost i těch chodců, kteří by jindy do galerie na přehlídku absolventských děl nemuseli zavítat.
Starý Radecký
“Není to něco proti automobilismu?” ptal se Pavel Finger, jeden z náhodných kolemjdoucích. “Na kapotách jsou lidi a zvířata, možná to symbolizuje to, že by tady měli být místo aut.” Parkoviště vyplňující valnou část Malostranského náměstí totiž patří již několik let mezi hojně diskutovaná urbanistická témata Prahy a podle dřívějšího vyjádření architekta Adama Gebriana je současná situace stejně nesmyslná, jako kdyby řidiči odstavili své vozy pod staroměstským orlojem.
Sami vystavující sochaři ovšem uvádějí, že na tento problém primárně upozornit nechtěli. “Jsme rádi, že tady to parkoviště je, jinak bychom si zde nemohli udělat výstavu,” podotýká Adam Kovalčík.
Náměstí nicméně změna skutečně čeká, a to včetně vyhnání aut. Studie vítězů zářijové architektonické soutěže o přeměnu náměstí počítá kromě redukce počtu parkovacích míst a přidání míst k sezení s návratem sochy maršála Radeckého, která zde stála v od 50. let 19. století až do začátku první republiky. Takový záměr ale absolventům uměleckých škol přijde zbytečně anachronický. “Má se sem vrátit Radecký, ale proč? To je stará socha, která v dnešní době nemá význam,” říká rozhořčeně vystavující sochař Velíšek. “Proč spíše nedat příležitost mladým, nebo současným umělcům, kteří udělají něco, co bude vypovídat za nás?”
Novou příležitost pro vzdor – a tentokrát nejen proti galeristům, ale i proti Radeckému – může nabídnout další ročník Soch na parkovišti. Organizátoři malostranského happeningu byli totiž s ohlasem své guerillové akce spokojeni, a podobné výstavy plánují opakovat i v budoucnu.
“V galeriích narážíme u soch a reliéfů na problém s instalací. Výstavní síně jsou často přizpůsobeny pouze obrazům a při zavěšování reliéfů, které bývají výrazně těžší, nastává problém. Pro prodejní galerie jsou navíc obrazy výhodnější – snáze se prodávají,” přibližuje mladá umělkyně Petra Křivová překážky, jimž musí v současnosti čelit absolventi některých uměleckých oborů.
Jejím slovům dává za pravdu i Adam Kovalčík, jeden z organizátorů sochařského happeningu. Sám žádal v neumělecké galerii o výstavní prostory šest měsíců, setkal se hned s několika kurátory, ale pokaždé narazil na jejich neochotu komunikovat. “A protože se mi nepodařilo dostat se přes úřednickou byrokracii, chtěl jsem svou sochu vystavit na veřejném parkovišti přímo před budovou galerie.”
S tímto nápadem později oslovil nejen Petru, ale také mladého sochaře Adama Velíška. Výsledkem jejich rozhovoru se stal plán vyměnit interiér za plenér – a v rámci výstavy Sochy na parkovišti představit svá díla v samém srdci Malé Strany.
Malostranská jedenáctka
Parkovací plocha pod věží svatomikulášského chrámu se ve volně přístupnou galerii proměnila minulou středu. Jedenáctka studentů a čerstvých absolventů Aademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové zde na jeden den ukázala publiku výsledek svých tvůrčích snah, a ačkoli se umělci navzájem znali ze škol, společně vystavovali poprvé. Velíšek představil keramická torza psů, sama Křivová se prezentovala sochou ženy a animální či lidskou tematiku měly i další vystavované objekty, ať už se jednalo o skulpturu oslice (Štěpán Šefr) nebo prase, kočku a ptáka (Jakub Goll).
Akci přitom podle studentů nepředcházelo výraznější plánování. Na Malostranském náměstí v šest ráno zaparkovali svá auta, zaplatili celodenní parkovné, přehodili přes vozy bílé plachty, aby výstava získala jednotný ráz, a na střechy nainstalovali prezentovaná díla. Jedinou výjimku představovala socha Adama Kovalčíka, která na rozdíl od ostatních zůstala ve voze. “Moje socha se jmenuje Zlatá máma. Není vhodné ji dávat ven, jednak protože je zlatá, ale také kvůli povětrnostním podmínkám,” vysvětlil Adam.“ Socha je totiž pokryta pravým plátkovým zlatem a zároveň mi přišlo vtipný ji dát jako spolujezdce.”
Nouze způsobená byrokratickou bariérou pražských galeristů navíc u studentských soch paradoxně akcentovala i jejich primární roli – a sice oživení veřejného prostoru. Sochařský happening totiž přilákal pozornost i těch chodců, kteří by jindy do galerie na přehlídku absolventských děl nemuseli zavítat.
Starý Radecký
“Není to něco proti automobilismu?” ptal se Pavel Finger, jeden z náhodných kolemjdoucích. “Na kapotách jsou lidi a zvířata, možná to symbolizuje to, že by tady měli být místo aut.” Parkoviště vyplňující valnou část Malostranského náměstí totiž patří již několik let mezi hojně diskutovaná urbanistická témata Prahy a podle dřívějšího vyjádření architekta Adama Gebriana je současná situace stejně nesmyslná, jako kdyby řidiči odstavili své vozy pod staroměstským orlojem.
Sami vystavující sochaři ovšem uvádějí, že na tento problém primárně upozornit nechtěli. “Jsme rádi, že tady to parkoviště je, jinak bychom si zde nemohli udělat výstavu,” podotýká Adam Kovalčík.
Náměstí nicméně změna skutečně čeká, a to včetně vyhnání aut. Studie vítězů zářijové architektonické soutěže o přeměnu náměstí počítá kromě redukce počtu parkovacích míst a přidání míst k sezení s návratem sochy maršála Radeckého, která zde stála v od 50. let 19. století až do začátku první republiky. Takový záměr ale absolventům uměleckých škol přijde zbytečně anachronický. “Má se sem vrátit Radecký, ale proč? To je stará socha, která v dnešní době nemá význam,” říká rozhořčeně vystavující sochař Velíšek. “Proč spíše nedat příležitost mladým, nebo současným umělcům, kteří udělají něco, co bude vypovídat za nás?”
Novou příležitost pro vzdor – a tentokrát nejen proti galeristům, ale i proti Radeckému – může nabídnout další ročník Soch na parkovišti. Organizátoři malostranského happeningu byli totiž s ohlasem své guerillové akce spokojeni, a podobné výstavy plánují opakovat i v budoucnu.
