Glosa: Konec nářkům, paint it white
21. 11. 2014 | Petra Dvořáková

Zdravím všechny idealismem nadmuté Šípkové Růženky, které si
myslí, že street art může být něčím majetkem a že jeho přirozené bujení může
svazovat zvrhlá záliba v přemíře nostalgie.
Lennonova zeď, jejíž plochu od 70. let sytily vizuální projevy protirežimní nálady úzce spojené s obrýleným členem skupiny Beatles a mír-a-láskovitým myšlením, se v pondělí ráno (příznačně 17. listopadu) probudila ve svatebním. Umělecká skupina Pražská služba přetřela veškerá hippie halekání na bílo a narušila ho pouze nápisem Wall is over.
Majitelé zdi na autory nejdříve podali trestní oznámení, jakoby snad na legální ploše mohlo existovat ilegální výtvarné vyjádření. Oznámení sice stáhli, ale umění si trochu natlouklo na hranicích, které již v dnešní době údajně nemá, a některé reakce nastavily společnosti a člověku samému potřebné zrcadlo.
Lennonově zdi se přezdívalo Zeď nářků. Tlačítko restart, které se Pražská služba opovážila zmáčknout, je skvělou příležitostí k přetvoření Zdi nářků v Zeď smyslu, jejž přeci v minulosti měla – přestože k naříkání mají občané našeho státu evidentně blíže.
Spíš se ale obávám, že se do týdne zaplní srdíčky s iniciály a odkazy k době, kterou mladá generace sama nezažila. Ne že bych si svůj šálek kávy občas neochutila Morrisonovým vokálem, ale pokud se prostor pro sprejování v 21. století plní texty starými čtyřicet let, svědčí to něco o naší představivosti. Street art je platforma nová a interaktivní, žije vlastním životem a tvaruje se spolu s dobou.
Jedno je však jisté. Jak hlásí jeden z prvních nápisů, který se po restartu na zdi objevil: The wall is never over.
Lennonova zeď, jejíž plochu od 70. let sytily vizuální projevy protirežimní nálady úzce spojené s obrýleným členem skupiny Beatles a mír-a-láskovitým myšlením, se v pondělí ráno (příznačně 17. listopadu) probudila ve svatebním. Umělecká skupina Pražská služba přetřela veškerá hippie halekání na bílo a narušila ho pouze nápisem Wall is over.
Majitelé zdi na autory nejdříve podali trestní oznámení, jakoby snad na legální ploše mohlo existovat ilegální výtvarné vyjádření. Oznámení sice stáhli, ale umění si trochu natlouklo na hranicích, které již v dnešní době údajně nemá, a některé reakce nastavily společnosti a člověku samému potřebné zrcadlo.
Lennonově zdi se přezdívalo Zeď nářků. Tlačítko restart, které se Pražská služba opovážila zmáčknout, je skvělou příležitostí k přetvoření Zdi nářků v Zeď smyslu, jejž přeci v minulosti měla – přestože k naříkání mají občané našeho státu evidentně blíže.
Spíš se ale obávám, že se do týdne zaplní srdíčky s iniciály a odkazy k době, kterou mladá generace sama nezažila. Ne že bych si svůj šálek kávy občas neochutila Morrisonovým vokálem, ale pokud se prostor pro sprejování v 21. století plní texty starými čtyřicet let, svědčí to něco o naší představivosti. Street art je platforma nová a interaktivní, žije vlastním životem a tvaruje se spolu s dobou.
Jedno je však jisté. Jak hlásí jeden z prvních nápisů, který se po restartu na zdi objevil: The wall is never over.