Smrt bez pachu dezinfekceŽádné kapačky ani injekce. Díky mobilním hospicům se dá umřít i ve vlastní peřině
„No šup, ještě aspoň jedno letadlo,“ pobízí sestřička staříka sedícího na posteli a lžící mu stírá zbytky jogurtu kolem pusy. Všude okolo páchne dezinfekce a pytlíky s močí, které se houpou u postelí. Ani na chodbě to není o moc jiné. Nekonečná řada dveří, zpoza kterých se ozývá zoufalé sténání. Obraz z válečného lazaretu? Ale kdeže, léčebna dlouhodobě nemocných - ačkoli by asi sedělo víc označení odkladiště.
Není se čemu divit, je to přece snadné, zbavit se potíží. A šok z toho, že blízká osoba mizí, přímo vybízí k těm nejsnadnějším řešením, jako je právě eldéenka. O jiných možnostech se často ani neví. Slovo smrt se totiž nevyslovuje, natož aby se o ní mluvilo. Nikdo si ji nepřipouští. A když se pak najednou ozve, není už čas zajímat se o alternativy, jak poslední chvíle strávit. Umírání přitom konec mnohdy konec neznamená a může trvat týdny i měsíce, než smrt doopravdy přijde. Téměř sedmdesát procent Čechů by chtělo právě tyhle chvíle strávit doma. V prostředí, které dobře znají a kde nebudou jen jedno z čísel lůžek, na kterých bezmocně leží. Přáli by si umřít tam, kde si vyberou, jaké povlečení bude mít jejich peřina nebo co si dají k večeři. Zbytečné maličkosti, říkáte si? Jenže ve chvíli, kdy víte, že je to naposledy, můžou být i detaily podstatné. Důležití jsou také lidé okolo. Přátelé, rodina, soused, se kterým jste si zbyli. Jenže v nemocnici tikají návštěvní hodiny. Do pokoje vpochoduje sestřička a všichni musí spořádaně odejít. Doma jsou návštěvy nonstop. S tím roste i obrovská zodpovědnost. Postarat se o umírajícího není jen tak. Právě proto vznikají mobilní hospice. Jejich týmy za pacientem dojedou a jemu i jeho pečovatelům pomůžou. Hospice ale nechtěji jen pomáhat, nebojí se smrt ukázat i ostatním. Jednomu se podařilo ale něco výjimečného. Občanské sdružení Cesta domů udělalo z umírání veřejné téma. Ukázalo i jinou verzi než tu nemocniční. Na odděleních dlouhodobě nemocných jsou sice umírajícím k dispozici lékaři i sestřičky, jenže ti životy zachraňují, ne jen asistují u jejich konců. Sestřička pacientovi nedokáže omezovat dávky jídla. Neumí přijmout, že mu tím neubližuje, ale pomáhá. Jak by také mohla? Není školená na to, jen čekat u postele a držet ho za ruku. Mobilní hospice tvoří zdravotníci a dobrovolníci, kteří se rozhodli dát smrti důstojnost. Vzali si za své heslo, že na každém dni záleží, a tím spíš, když je to jeden z těch posledních. To se jim daří předávat dál, ale stále to nestačí. Nemocnice dál přistavují nová patra pro další chodby, kterými by se rozléhal pach haše a dezinfekce, a pro další odkládací pokoje se škrobenými prostěradly. Zkusme to jinak. Zkusme, aby lůžka eldéenek zela prázdnotou. Zkusme spolu být až do konce. |
Co týden dalJak Míla prosil Mikuláše o devět a půl miliardyByl jednou jeden chlapeček a ten celý život zlobil. Už jako malinký řádil po venku s partou kluků. Nejraději si hráli na Komanče a stavěli celý stát do latě. Protože neposlouchal paní učitelku ve škole, nenaučil se správně pravidla silničního provozu a srážel chodce na přechodech. Často si také půjčoval od kamarádů na lízátka, ale nechtěl jim pak peníze vracet. Míla byl zkrátka velké zlobidlo.
Kam zajít31. 12. 2015
Silvestrovské derby 11. 1. 2016 Karel Janeček: Demokracie 2.1 12. 1. 2016 NTKino: Hate Free Art |