Recenze: Vesmírný výlet podle Nolana
13. 11. 2014 | Tadeáš Hlavinka
Hvězda Matthewa McConagheyho poslední dobou závratně stoupá. Zdroj: Warner Bros. CZ
"Lidstvo se narodilo na Zemi, ale nikdy na ní nemělo zemřít," říká na plátně Matthew McConaughey. Ta slova pronáší nedlouho předtím, než se vydá do cizí galaxie pátrat po náhradním domově pro lidskou rasu, a zároveň jimi skvěle shrnuje hlavní zápletku Interstellaru - nového snímku Christophera Nolana.
Interstellar své inspirační zdroje nezapře, na to až příliš odkazuje na ikony science fiction, a nevyhne se tak ani interpretacím považujícím jej za poctu tomuto žánru. Tou snímek do jisté míry je, také ale nelze tvrdit, že jde o prostou kombinaci klasických sci-fi klišé. Nolan svou mezihvězdnou odyseu pojal po svém a opět vytvořil výjimečný snímek.
Film zobrazuje svět blízké budoucnosti, kdy na Zemi probíhá pomalá, ale jistá apokalypsa. Podmínky pro život na naší rodné planetě se zhoršují a jídla není dostatek. Kvůli tomu se musí pilot a konstruktér Cooper (Matthew McConaughey) věnovat farmaření. Když se mu ale naskytne možnost pomoci lidstvu s hledáním nové planety, vrací se k tomu, k čemu byl vycvičen. Na farmě nechává zvídavou dceru Murph,
syna Toma a jejich dědečka. Proti otcově cestě do jiné galaxie protestuje hlavně Murph. Není totiž jisté, kdy se členové mise Endurance vrátí a zda vůbec. Čas je totiž relativní a na různých místech vesmíru ubíhá jinou rychlostí; astronauti tak mohou stárnout odlišně od ostatních obyvatel Země. Téma času se tak promítá do téměř všech důležitých problémů, kterým hrdinové filmu čelí. Ty se nachází hned v několika rovinách, a čas tak hraje roli nejen v otázkách fyzikálních a technologických, ale i osobních a filozofických.
Čas na krásu
Režisérův styl je znát už v čistotě vizuálního pojetí. Interstellar nehýří ani barvami, ani prostředími. Není to ale ke škodě, spíše naopak - snímek tak působí uceleně. Ostatně svou vizuální jednotností Interstellar zapadá mezi předchozí režisérova díla. Nolan se svého přístupu k obrazu drží. Snad právě proto mu tolik sedl Temný rytíř, který svůj typicky ponurý Gotham neopouští často.
Vizuální střídmost ovšem rozhodně neznamená, že by Interstellar nebyl uchvacující. On totiž je. Velkolepé záběry v otevřeném vesmíru jsou natolik působivé, že na rozměrném plátně způsobují závratě. O to větší, když divák film sleduje promítaný z málo používaného 70mm filmového pásu. A přestože tyto obrazy ukazují jen neživé objekty pohybující se v černém prostoru, dokáží v divákovi vzbudit pocit, že jsou důležité a měl by jim věnovat zvláštní pozornost. Není jich ovšem málo, a tak dojem významovosti postupně devalvují, diváka nasytí a zvláště v druhé polovině snímku již nepůsobí stejně mocně.
Velkolepost Interstellaru dokresluje hudba a zvláště v práci s ní tkví podobnost s proslavenou Vesmírnou odysejí Stanleyho Kubricka. Skladby Hanse Zimmera jsou monumentální a jejich kombinace se záběry vesmíru odkazuje na o šestačtyřicet let starší kosmický valčík. Vážné, mohutné tóny pomáhají budovat patřičnou atmosféru a potvrzují Zimmerovu pověst zkušeného filmového skladatele. A podobně jako Kubrick, také Nolan pracuje citlivě nejen s hudbou, ale i se zvukem a jejich absencí. I u něj se tak objevuje působivý kontrast ticha "venku" a zvuku "uvnitř".
Do celkového stylu zapadá také zobrazení jiných planet. Cizí světy nejsou rozmanité, Interstellar nám je nepotřebuje představit celé. Nepotřebuje nám ukázat každou jejich skulinu. Přesto zvládá vyvolat pocit Cooperem tolik opěvovaného objevitelství. Stejně minimalisticky přistupuje Nolan k dění na Zemi. K vykreslení úpadku mu stačí dvě lokace, zbytek je ponechán na fantazii diváka. Mimochodem - originální, jednoduché a umírněné pojetí robotů se do stylu snímku také hodí. O to víc, že navzdory nastavení humoru nepředstavují mluvící stroje pouze komické figurky jako ve spoustě jiných filmů.
Čas na slzy
Interstellar ukazuje, že záchrana lidstva se ve sci-fi dá pojmout i komorně. Z celého obrazu hladovějících obyvatel Země ukazuje pouze výřez. Na těchto několik vyvolených postav se poté detailně zaměřuje a obecné obrazy vypouští. Důsledným dodržováním nastaveného vypravěčského postupu Nolan dosahuje toho, že snímek působí intimněji a klade velký důraz na emoce. Postavy sice zachraňují lidstvo, ale nejsou superhrdiny. Děsí se smrti, chtějí domů, bojí se o své děti, litují, pláčou. Nejsou černobílé, nechovají se jen dobře nebo zle.
Právě v emotivních scénách se ukazuje kvalita hereckého obsazení. Představitel hlavní role Matthew McConaughey potvrzuje, že oscarový výkon z loňského Klubu poslední naděje nebyl náhoda. O tom, že jí dramatické role sedí, přesvědčuje opět také Anne Hathaway. Její doktorka Brandová je vědkyně nucená rozhodovat se mezi citem a rozumem. Tento vnitřní konflikt zvládla Hathaway ztvárnit velice přesvědčivě. Kvalitní výkon v úloze dospělé Murph podává i Jessica Chastain a krátké, ale překvapivé roli exceluje Matt Damon. Nechybí ani Nolanův oblíbenec Michael Caine, který se tak objevuje již v šestém režisérově filmu. A je opět brilantní. Navíc jeho recitace básně Dylana Thomase reprezentuje jeden z nejsilnějších motivů filmu. Interstellar dokáže dojmout. A ne jen jednou.
Čas na přemýšlení
Zážitek z Intelstellaru může trochu zkazit předvídatelnost děje. Rozuzlení a řešení spadají často do úrovně klišé a zkušeného diváka napadnou brzy. Tento nedostatek se stává ještě patrnějším ve srovnání s Počátkem, Nolanovým filmem z roku 2010. Ačkoliv jsou oba snímky řemeslně skvěle zvládnuté, Počátek se může chlubit větší promyšleností a originalitou. Nolan se v něm nebál diváka mást a dějovou linii doslova rozvrstvit do několika úrovní. Neotřelostí svého tématu navíc Počátek zajímavě vybočoval. V Interstellaru se režisér rozhodl držet spíše klasických prvků science fiction.
Mnohem více než na svůj čtyři roky starý snímek tak režisér odkazuje na klasická díla žánru, nejznatelněji na Kubrickovu Vesmírnou odyseu. Podobnost spočívá v tomto případě především v obrazu a hudbě, nikoliv v obsahu. Nolanova novinka je totiž dějovější, zaměřuje se na odlišná témata a podává je divákovi triviálněji. V Kubrickově díle jsou zásadní myšlenky pečlivě skryty a je třeba je dešifrovat, Nolan je naopak zobrazuje jasně a zřetelně. Označit Interstellar za okopírovanou Vesmírnou odyseu by tak byla chyba.
Každopádně to, že se Nolan vydal od neotřelého námětu k tématu klasickému, neznamená, že by Interstellar byl hloupý film. Jen (přestože klade velký důraz na vědu) tolik nepracuje se sofistikovanou promyšleností, jako spíš s otázkami morálky, soucitu a obětování se. S konfliktem osobních emocí a rozumu. Interstellar staví do kontrastu problémy celého lidstva a pocity jednotlivců a snaží se mezi nimi najít průsečík.
Fakt, že jde o zpracování již mnohokrát použitého tématu záchrany světa, nic nemění na tom, že je Interstellar kvalitně natočený a vypravěčsky velice dobře zvládnutý snímek. Navíc se do působivých apokalyptických představ a obrazů vesmírných cest snaží vložit složitější myšlenkový přesah. Tím se sice do snímku dostává nemalé množství patosu, ale bez velké míry citovosti by jeho příběh nepůsobil zdaleka tak působivě a přesvědčivě. Interstellar je jedním z nejlepších filmů letošního roku a je více než pravděpodobné, že nebude zapomenut ani po něm.
Interstellar své inspirační zdroje nezapře, na to až příliš odkazuje na ikony science fiction, a nevyhne se tak ani interpretacím považujícím jej za poctu tomuto žánru. Tou snímek do jisté míry je, také ale nelze tvrdit, že jde o prostou kombinaci klasických sci-fi klišé. Nolan svou mezihvězdnou odyseu pojal po svém a opět vytvořil výjimečný snímek.
Film zobrazuje svět blízké budoucnosti, kdy na Zemi probíhá pomalá, ale jistá apokalypsa. Podmínky pro život na naší rodné planetě se zhoršují a jídla není dostatek. Kvůli tomu se musí pilot a konstruktér Cooper (Matthew McConaughey) věnovat farmaření. Když se mu ale naskytne možnost pomoci lidstvu s hledáním nové planety, vrací se k tomu, k čemu byl vycvičen. Na farmě nechává zvídavou dceru Murph,
syna Toma a jejich dědečka. Proti otcově cestě do jiné galaxie protestuje hlavně Murph. Není totiž jisté, kdy se členové mise Endurance vrátí a zda vůbec. Čas je totiž relativní a na různých místech vesmíru ubíhá jinou rychlostí; astronauti tak mohou stárnout odlišně od ostatních obyvatel Země. Téma času se tak promítá do téměř všech důležitých problémů, kterým hrdinové filmu čelí. Ty se nachází hned v několika rovinách, a čas tak hraje roli nejen v otázkách fyzikálních a technologických, ale i osobních a filozofických.
Čas na krásu
Režisérův styl je znát už v čistotě vizuálního pojetí. Interstellar nehýří ani barvami, ani prostředími. Není to ale ke škodě, spíše naopak - snímek tak působí uceleně. Ostatně svou vizuální jednotností Interstellar zapadá mezi předchozí režisérova díla. Nolan se svého přístupu k obrazu drží. Snad právě proto mu tolik sedl Temný rytíř, který svůj typicky ponurý Gotham neopouští často.
Vizuální střídmost ovšem rozhodně neznamená, že by Interstellar nebyl uchvacující. On totiž je. Velkolepé záběry v otevřeném vesmíru jsou natolik působivé, že na rozměrném plátně způsobují závratě. O to větší, když divák film sleduje promítaný z málo používaného 70mm filmového pásu. A přestože tyto obrazy ukazují jen neživé objekty pohybující se v černém prostoru, dokáží v divákovi vzbudit pocit, že jsou důležité a měl by jim věnovat zvláštní pozornost. Není jich ovšem málo, a tak dojem významovosti postupně devalvují, diváka nasytí a zvláště v druhé polovině snímku již nepůsobí stejně mocně.
Velkolepost Interstellaru dokresluje hudba a zvláště v práci s ní tkví podobnost s proslavenou Vesmírnou odysejí Stanleyho Kubricka. Skladby Hanse Zimmera jsou monumentální a jejich kombinace se záběry vesmíru odkazuje na o šestačtyřicet let starší kosmický valčík. Vážné, mohutné tóny pomáhají budovat patřičnou atmosféru a potvrzují Zimmerovu pověst zkušeného filmového skladatele. A podobně jako Kubrick, také Nolan pracuje citlivě nejen s hudbou, ale i se zvukem a jejich absencí. I u něj se tak objevuje působivý kontrast ticha "venku" a zvuku "uvnitř".
Do celkového stylu zapadá také zobrazení jiných planet. Cizí světy nejsou rozmanité, Interstellar nám je nepotřebuje představit celé. Nepotřebuje nám ukázat každou jejich skulinu. Přesto zvládá vyvolat pocit Cooperem tolik opěvovaného objevitelství. Stejně minimalisticky přistupuje Nolan k dění na Zemi. K vykreslení úpadku mu stačí dvě lokace, zbytek je ponechán na fantazii diváka. Mimochodem - originální, jednoduché a umírněné pojetí robotů se do stylu snímku také hodí. O to víc, že navzdory nastavení humoru nepředstavují mluvící stroje pouze komické figurky jako ve spoustě jiných filmů.
Čas na slzy
Interstellar ukazuje, že záchrana lidstva se ve sci-fi dá pojmout i komorně. Z celého obrazu hladovějících obyvatel Země ukazuje pouze výřez. Na těchto několik vyvolených postav se poté detailně zaměřuje a obecné obrazy vypouští. Důsledným dodržováním nastaveného vypravěčského postupu Nolan dosahuje toho, že snímek působí intimněji a klade velký důraz na emoce. Postavy sice zachraňují lidstvo, ale nejsou superhrdiny. Děsí se smrti, chtějí domů, bojí se o své děti, litují, pláčou. Nejsou černobílé, nechovají se jen dobře nebo zle.
Právě v emotivních scénách se ukazuje kvalita hereckého obsazení. Představitel hlavní role Matthew McConaughey potvrzuje, že oscarový výkon z loňského Klubu poslední naděje nebyl náhoda. O tom, že jí dramatické role sedí, přesvědčuje opět také Anne Hathaway. Její doktorka Brandová je vědkyně nucená rozhodovat se mezi citem a rozumem. Tento vnitřní konflikt zvládla Hathaway ztvárnit velice přesvědčivě. Kvalitní výkon v úloze dospělé Murph podává i Jessica Chastain a krátké, ale překvapivé roli exceluje Matt Damon. Nechybí ani Nolanův oblíbenec Michael Caine, který se tak objevuje již v šestém režisérově filmu. A je opět brilantní. Navíc jeho recitace básně Dylana Thomase reprezentuje jeden z nejsilnějších motivů filmu. Interstellar dokáže dojmout. A ne jen jednou.
Čas na přemýšlení
Zážitek z Intelstellaru může trochu zkazit předvídatelnost děje. Rozuzlení a řešení spadají často do úrovně klišé a zkušeného diváka napadnou brzy. Tento nedostatek se stává ještě patrnějším ve srovnání s Počátkem, Nolanovým filmem z roku 2010. Ačkoliv jsou oba snímky řemeslně skvěle zvládnuté, Počátek se může chlubit větší promyšleností a originalitou. Nolan se v něm nebál diváka mást a dějovou linii doslova rozvrstvit do několika úrovní. Neotřelostí svého tématu navíc Počátek zajímavě vybočoval. V Interstellaru se režisér rozhodl držet spíše klasických prvků science fiction.
Mnohem více než na svůj čtyři roky starý snímek tak režisér odkazuje na klasická díla žánru, nejznatelněji na Kubrickovu Vesmírnou odyseu. Podobnost spočívá v tomto případě především v obrazu a hudbě, nikoliv v obsahu. Nolanova novinka je totiž dějovější, zaměřuje se na odlišná témata a podává je divákovi triviálněji. V Kubrickově díle jsou zásadní myšlenky pečlivě skryty a je třeba je dešifrovat, Nolan je naopak zobrazuje jasně a zřetelně. Označit Interstellar za okopírovanou Vesmírnou odyseu by tak byla chyba.
Každopádně to, že se Nolan vydal od neotřelého námětu k tématu klasickému, neznamená, že by Interstellar byl hloupý film. Jen (přestože klade velký důraz na vědu) tolik nepracuje se sofistikovanou promyšleností, jako spíš s otázkami morálky, soucitu a obětování se. S konfliktem osobních emocí a rozumu. Interstellar staví do kontrastu problémy celého lidstva a pocity jednotlivců a snaží se mezi nimi najít průsečík.
Fakt, že jde o zpracování již mnohokrát použitého tématu záchrany světa, nic nemění na tom, že je Interstellar kvalitně natočený a vypravěčsky velice dobře zvládnutý snímek. Navíc se do působivých apokalyptických představ a obrazů vesmírných cest snaží vložit složitější myšlenkový přesah. Tím se sice do snímku dostává nemalé množství patosu, ale bez velké míry citovosti by jeho příběh nepůsobil zdaleka tak působivě a přesvědčivě. Interstellar je jedním z nejlepších filmů letošního roku a je více než pravděpodobné, že nebude zapomenut ani po něm.
