Jak Míla prosil Mikuláše o devět a půl miliardy
Byl jednou jeden chlapeček a ten celý život zlobil. Už jako malinký řádil po venku s partou kluků. Nejraději si hráli na Komanče a stavěli celý stát do latě. Protože neposlouchal paní učitelku ve škole, nenaučil se správně pravidla silničního provozu a srážel chodce na přechodech. Často si také půjčoval od kamarádů na lízátka, ale nechtěl jim pak peníze vracet. Míla byl zkrátka velké zlobidlo.
Maminka mu vždycky říkala, aby byl hodný a skromný chlapec, jinak mu Mikuláš přinese jen samé uhlí. Míla však na její rady nedbal. Kamarádil přeci s Martičkou, a ta také mohla vždycky pětadvacátého února zlobit u hrobu Klementa a stejně dostala od Mikuláše pytel sladkostí. Rozhodl se tedy, že si nadílku vyjedná sám přímo s Mikulášem. Od své party v Europarlamentu se dozvěděl, že Mikuláš pracuje v Kantonalbank Curych. Míla snil o velkém pytli cukrovinek. Hlavně aby byl větší, než dostala minulý rok Martička. Po dlouhé cestě zasněženým údolím došel až k velké, honosné budově banky. Prošel prosklenými dveřmi, nechal si vytisknout na pořadníku číslo a čekal, až ho Mikuláš pozve k přepážce. Konečně se na tabuli objevilo číslo 5, a Míla se vydal k okénku. Posadil se na židli a hned spustil: „Mikuláši, chtěl bych po tobě pytel sladkostí. Hlavně aby byl větší než Martičky.“ „Ty jsi nějaký hrr. Ani kouzelné slovíčko neznáš?“ „Myslíš: ‚V jednotě je síla‘?“ „Ne, chlapče. Mám na mysli prosté slůvko ‘prosím’.“ „Rudá tvář prosit nemusí, když všechno patří všem.” “No dobře, chlapče. A jak velký pytel by sis představoval?“ Od Vládi Huňka se Míla dozvěděl, že Mikuláš si v bance tajně skrblí devět a půl miliardy. Prý místo aby za ně kupoval dětem sladkosti, si každý rok převede peníze na svůj účet. A Vláďa nikdy nelže, i když teď sedí ve vězení za úvěrové podvody. “Kvůli ostatním dětem musím tyhle peníze dostat,” řekl si v duchu. „No, aby měl cenu aspoň devět a půl miliardy korun.“ „Tak já se podívám na tvůj výpis z účtu zlobení.“ „To snad nebude potřeba, já se přeci chovám vzorně.“ „Tady čtu, že dlužíš peníze kamarádům, usínáš ve škole a v roce 2007 si srazil chodkyni na přechodu.“ „Ale to není spravedlivé…“ „Máš pravdu, není. Čerti si tě odnesou rovnou do pekla.“ Jen to dořekl, už se z protějších dveří vyřítila za příšerného lomozu dvě čertiska a hodila Mílu do pytle. Marně plakal, žadonil, sliboval, prosil o slitování. Čerti se ale nenechali obměkčit a odnesli Mílu do kotle předběžného zadržení. Propustili ho až po dvou uplakaných nocích. Bylo pátého prosince. Den, kdy chodí Mikuláš. A Míla se vracel s nepořízenou domů. Ke své komančské partě se vrátit nemohl. Ta ostuda, kdyby se k nim měl zlomený připlazit. Jediný, kdo mu teď mohl pomoci, byla Martička. Jako obvykle ji našel v její červené knihovně. Seděla čelem ke dveřím, přesto viděl jen její černou kštici, zbytek obličeje se schovával za vazbou Rudých zpěvů S. K. Neumanna. “Martičko, musíš mi pomoct,” oslovil ji bez rozmýšlení. “Tak co si zase vyvedl, Mílo?” “Proč myslíš, že jsem něco vyvedl?” “Když tě zvu na agitační projev, to se neobjevíš. Ale stačí, abys naboural, zadlužil se nebo tě z něčeho obvinili, a jsi tu jako na koni.” “Byl jsem za Mikulášem.” “A co je za problém?” “Chtěl jsem po něm těch devět a půl miliardy, co si škudlí bokem.” “Proboha, tedy chtěla jsem říct pro Stalina, já jsem hned věděla, že si zase strkal nos, kam nemáš.” “Nechtěl mi dát pytel cukrovinek, i když ty je dostaneš vždycky. A to já jsem přitom daleko hodnější než ty!” “Prosím tě, Mílo. Proč to tomu Mikulášovi děláš. Vždyť on je taky z naší party. Proč myslíš, že i v srpnu nosí ten červený kožich. Vždyť on je taky Komanč. Vždyť on je náš soudruh. Vždyť on drží ve Švýcarsku naší pokladnu.” “Cože? Proč mi to nikdo neřekl.” “Milánku, ty máš jen sedět v parlamentu a hezky kývat. Rozhodování nechej na výboru, ano? A teď už spěchej hezky domů, já se o všechno postarám.” Míla se rozpačitě otočil a pomalu odcházel. Ještě se ohlédl po Martičce, ale ta už se zase skryla v knihách. Byl večer. Domů se mu nechtělo. Bloumal po Praze a přemýšlel, jestli měla Martička pravdu. Opravdu vždycky všechno zkazí? Měl by raději jen sedět a všechno odkývat? Ale jak může jen kývat, když mu nikdo nic neřekne? Skleslý se došoural domů. Nepřítomně vyšel do druhého patra. Když si toho najednou všiml. Na klice jeho dveří visel obrovský pytel. Krvavě rudý. Nacpaný k prasknutí. Vypadal, jako by měl každou chvíli explodovat. Zmateně jej rozvázal. A byly tam. Samé sladkosti. “Co se to děje?” pomyslel si. Na mašli našel přivázaný krátký vzkaz. Otevřel ho: “Příště se prokaž svou legitimací. Nemůžu vědět, jestli nejsi jen nějaký provokatér. Čest práci, Mikuláš. PS: Poděkuj Martičce.” |
NovinkyProč stát nepovolí zbraně?Stromeček je ozdoben, věnec s vánočními baňkami visí na stěně a rodiče s dětmi pózují pro další fotografii do rodinného alba. Až na to, že hlava rodiny nedrží prst na spoušti fotoaparátu, nýbrž automatického samopalu. Americká politička Michele Fioreová vybavila před svátky sebe i své děti sbírkou palných zbraní a po pařížských útocích znovu vyvstala otázka, jakým způsobem by měly být zbraně regulovány. Přečtěte si dva oponentní názory našich redaktorů.
Kam zajít31. 12. 2015
Silvestrovské derby 11. 1. 2016 Karel Janeček: Demokracie 2.1 12. 1. 2016 NTKino: Hate Free Art |