Proč stát nepovolí zbraně?

Zdroj: Facebooková stránka americké političky Michele Fiorové

Pavel Fukar a Kryštof Kunc
28. 12. 2015

Tweet

Snaha o lepší svět

Společnost se po nedávných teroristických útocích v Paříži upnula na hledání viníka tragédie. Nebyli to ovšem lidé, nýbrž zbraně, kdo ve Francii zabíjel. A jako takové musí být definitivně zakázány.

Stromeček je ozdoben, věnec s vánočními baňkami visí na stěně a rodiče s dětmi pózují pro další fotografii do rodinného alba. Až na to, že hlava rodiny nedrží prst na spoušti fotoaparátu, nýbrž automatického samopalu. Americká politička Michele Floreová vybavila před svátky sebe i své děti sbírkou palných zbraní, svou lásku k militarismu poté předvedla celému světu na sociální síti. Na snímku, ze kterého mrazí v zádech, drží malou pistoli nejen její pětiletý syn Jake. U pasu se houpe i jejím dvěma dcerám, jež přitom v náručí svírají své vlastní děti.

Scéna, která na první pohled může vyhlížet poněkud kuriózně, by se přitom v příštích letech mohla stát běžnou záležitostí. Nejen občané Spojených států amerických se v moderním světě plném vražd a zabíjení bojí o své životy. Na obranu proti těmto hrůzám si osobní zbraň pořizuje stále více lidí. Podobně reaguje i Evropa. Po tragických útocích ze třináctého listopadu v Paříži sílí snaha o militarizaci. Skutečně ale chceme žít ve světě, v němž by mohly mít svůj vlastní arzenál i děti předškolního věku?

Střelci bez výcviku  

Při debatě o zbraních není možné nezmínit situaci ve Spojených státech. Jejích 320 milionů obyvatel, tedy necelých pět procent globální populace, má v držení čtyřiačtyřicet procent světových zbraní vlastněných civilisty. Ruku v ruce s tím jde i další nepříjemná statistika. Od roku 2012, kdy do základní školy v Connecticutu nakráčel ozbrojený muž, který nakonec  zabít dvacet dětí, se v Americe uskutečnilo přes tisíc veřejných přestřelek. Při těchto potyčkách zemřelo nejméně třináct set lidí, až čtyřikrát víc jich bylo zraněno. Otázka zní, zda je tedy skutečně vlastnictví zbraně cestou k bezpečnější společnosti. Ani se vzrůstajícím počtem ozbrojenců mezi civilisty by se totiž zabíjení nevinných nezastavilo.

Přenesme se z Ameriky do Paříže, konkrétně do hudebního klubu Bataclan, kde ozbrojení útočníci nakonec pozabíjeli 89 lidí. I kdyby byl některý z návštěvníků koncertu nakrásně ozbrojen a pokoušel se vraždění zabránit, neušetřilo by to v konečném součtu ani kapku lidské krve. Nezkušení střelci vyděšení neznámou situací nemohou ve stresovém prostředí zareagovat tak jako profesionálně vycvičený příslušník policie či armády. Výsledkem by byla morbidní scéna, při které se zmatený dav snaží zasáhnout obvykle velmi dobře připraveného útočníka. Zbloudilé kulky létající do všech směrů by navíc neštastnou náhodou mohly zasáhnout ještě více lidí.

Nutnost regulace    

Veřejná diskuze na téma regulace držení zbraní vyplave ve společnosti na povrch po každém větším zabíjení. Nezáleží na tom, zda mluvíme o bláznivém střelci na americké základní škole či organizovaných teroristech z Paříže, výsledek je vždy stejně tristní - po několika hlasitých výkřicích debata opět na čas utichne. Zpravidla do smrti dalších civilistů.

Společnost musí na podobné útoky reagovat mnohem odhodlaněji. Řešení problému je přitom banálně prosté. Mějme dohled nad prodejem a vlastnictvím zbraní ještě tvrdší. Pokud v Americe díky druhému dodatku ústavy může libovolný občan zakoupit na pouličním stánku bez prověrky smrtící zbraň, ať Spojené státy přijmou dodatek nový. Prezident Obama, dostatečně odhodlaný změnit zaběhlý systém sociálního pojištění, musí nalézt odvahu k další odvážné reformě. Není přece možné pod tlakem průmyslové lobby dále prodávat zbraně jaksi samozřejmě, bez zbytečných otázek a kontroly.    
Stejný problém řeší v současnosti i Evropská unie. Na jednacím řádě jejího parlamentu se po masakru v Paříži znovu objevil návrh zpřísňující prodej poloautomatických zbraní v členských zemích. To ovšem ihned vyvolalo nesouhlasné reakce, do Bruselu už putovaly dvě petice razantně odsuzující takovýto krok. Přitom právě snaha o zákaz zbraní je jedním z mála světlých případů byrokratické regulace, kvůli níž se vyplatí dále udržovat ideu společné Evropy. Málokomu v konečném důsledku pomůže sjednocení názvu v potravinářském průmyslu. Pomazánkové máslo zůstane vždy máslem, ačkoliv na etiketách se už tento pojem vyskytovat nesmí. Naopak chvályhodný pokus zajistit větší bezpečí pro své vlastní obyvatelstvo by neměl zapadnout. Snad alespoň kvůli celoevropskému předpisu nebudou vlády jednotlivých států zoufale hledat důvod pro odvážnější jednání vůči držitelům zbraní.
​
Svět na rozcestí 
     
Argumenty fanoušků střelectví přitom při vážnější debatě nemohou uspět. Ohánění se osobní svobodou a nedotknutelností vlastních zálib či koníčků je pouhý alibismus a ukazuje spíše na nedostatek vůle přispět k veřejné bezpečnosti nežli na roztomilý zápal pro věc. Copak se snad automobiloví závodníci dožadují vpuštění svých rychlých strojů do běžného provozu? Nákup jedovatých sklípkanů či nebezpečných hadů také nemůže proběhnout bez řádného osvědčení, prostě proto, že pro společnost mohou být podobné věci nebezpečné. Závodní auta ani smrtící zvířata přitom ani zdaleka nemohou ohrozit tolik lidí jako zbraně. Proč by se tedy zájemci o koupi pušky či samopalu měli dožadovat mírnějších pravidel?

            Svět stojí již dlouhou dobu na rozcestí. Na jedné straně volají individuality po menší byrokracii a větší osobní svobodě, z druhého konce naopak slyšíme o nutnosti většího zapojení státu do správy věcí veřejných. Když se nám vlast stará o důchody a nemocenské, jsme nadšení. Běda však, jakmile nám chce něco vzít. Společnost se ovšem zbraní jednou pro vždy vzdát musí. Mezi ozbrojenci není naděje na bezpečí. V takto nastoleném řádu nutně přijdou další Paříže a Connecticuty. Darujme našim dětem lepší svět než je ten, ve kterém žijeme dnes. Možná, že i malý Jake Flore by takový dárek ocenil více než pistoli od své maminky.

​Poslední instance obrany

Zbraně provází lidstvo od počátku věků. Byly, jsou a budou. Musí být.

Ve světle teroristických útoků v Paříži se ve společnosti opět rozhořela debata, jestli máme správně nastavený zákon o zbraních. Naposledy se přitom palné zbraně takto diskutovaly po únorové střelbě v Uherském Brodě, kdy místní třiašedesátiletý podivín zastřelil legálně drženými pistolemi osm lidí. Tehdy se média i veřejnost zaměřila právě na legalitu vlastnictví pistolí. Jako velký problém pochopil údajný jednoduchý přístup ke zbraním například ministr vnitra Milan Chovanec.

Při své kritice domnělého nedostatečného dohledu nad nimi a jejich majiteli ještě netušil, že pařížské útoky o tři čtvrtě roku později otevřou obdobnou debatu i ve zbytku Evropské unie. Vláda tak novelu zákona, kterou jako reakci na střelbu v Uherském Brodě předložilo ministerstvo vnitra a která má zákon o zbraních zpřísnit, řešila ve světle těchto nových a čerstvých událostí. Možná i to bylo důvodem jejího přijetí a odeslání do sněmovny.

Země střelcům zaslíbená

Otázkou zůstává, jestli je skutečně o takové řešení ve společnosti hlubší zájem, zda s ním veřejnost vůbec souhlasí a zda události v Paříži mohou přístup Čechů nějak ovlivnit. Tuzemský zbraňový zákon je totiž nastaven více než dobře. Zeptejte se odborníků na legislativu o zbraních, a vsadím se s vámi, že se všichni shodnou, že nám zbraňový zákon závidí střelci ze všech koutů světa. To proto, že je vyvážený. Nenařizuje zbytečné množství úředních procedur, neomezuje přístup ke zbraním, co to jde. Naopak ale také stanovuje rozumné podmínky, které je potřeba splnit, a zabraňuje tomu, aby se z naší kotliny stal Divoký západ.

Člověk, který si chce zbrojní průkaz zařídit, musí nejprve podat přihlášku ke zkoušce. Tu pak vykonává na policii a musí při ní prokázat odbornou způsobilost při střelbě i znalost zásad bezpečnosti. Žadatele dále čeká prohlídka u lékaře a až po této proceduře může o zbrojní pas požádat. Teprve pokud policie jeho žádosti vyhoví, stává se majitelem zbrojního pasu.

Česká republika jde tedy v kontrole zbraní zlatou střední cestou. Pistoli si není možné koupit jen tak, jako v Americe (kde je svoboda vlastnit zbraň dána ústavou v podobě druhého dodatku), ani člověka nikdo nebude stíhat za vlastnění pouhého pepřového spreje, jako by tomu bylo například ve Velké Británii. Můžeme se tedy ve výsledku ptát, jestli vládní předělávání zákona není jen opravou něčeho, co funguje.

Komise může pomoct teroristům

Volání po restrikcích přicházejí i z Bruselu. Evropská komise chce po teroristických útocích v Paříži také zostřovat legislativní nařízení, týkající se zbraní. Její návrh počítá se zákazem většiny poloautomatických zbraní (neboli pistolí, které si lze představit, když se řekne zbraň). Ani tato snaha ale neřeší údajný problém. Je to přesně naopak. Komise by tímto opatřením trestala všechny zákona dbalé majitele poloautomatických zbraní, kteří je nabyli řádně a využívají je pro rekreaci, sport, nebo případnou ochranu.

Aspekt obrany je ve vztahu k Paříži extrémně důležitý. Terorista, který chce zabít co největší počet lidí za pomoci střelné zbraně, si nástroj vždy najde. Není znám příklad, kdy by teroristé použili legálně drženou zbraň. Případné omezování práv majitelů legálních zbraní je naopak pomocí všem vrahům a fundamentalistům. Představme si hypotetickou situaci, že by se v klubu Bataclan během střelby nacházel byť jen jediný člověk s legálně drženou zbraní, třeba člen ochranky. Kdyby tento jedinec dokázal včas zareagovat a teroristu zneškodnit, mohl by tak zachránit mnoho nevinných obětí. Naneštěstí tomu tak nebylo. Vraťme se do Bataclanu za podmínky, že přístup k legálně drženým zbraním je tak omezen, že je nemá skoro nikdo. Teroristé si kalašnikov seženou na černém trhu, bez ohledu na zákon, a zaútočí. V tuto chvíli jsou přítomní lidé bezmocní.

Policie zkrátka z logiky věci nemůže být na místě útoku okamžitě a jinak tomu nebylo ani v Paříži. Člověk, který má tu smůlu, že se ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, se nemůže spolehnout na nikoho jiného, než na sebe a svou zbraň.

Obrana proti zvůli

I kdybychom upustili od těchto konkrétních případů, dostali bychom se k většímu problému. Tím je samotná podstata odzbrojení obyvatelstva. Anglický právník William Blackstone ve své sbírce komentářů k britským zákonům „Commentaries on the Laws of England“ vydávaném v polovině 18. století popsal tehdejší právo vlastnit zbraň velmi nadčasově. Blackstone totiž toto právo pochopil nejen jako možnost bránit fyzicky svou osobu, ale také jako garanci obyvatelstva, že vždycky bude mít možnost chránit sebe samo i před zvůlí panovníka a jeho násilné vlády.
​
V dnešní době extremistů a radikálů nelze odpovědně říct, že žijeme v míru a totalita se nemůže vrátit. Může. A kdo jiný by se pak postavil na odpor, než ozbrojení obyvatelé? V době, ve které žijeme, bych byl rád připraven. Na všechno. Doufejme, že si stát svých občanů váží a dovolí jim na všechno se připravit. Že jim nesebere zbraně a že odejmutím této poslední instance ochrany nenechá své obyvatele napospas šíleným střelcům ve chvíli, kdy pomoc není na blízku.

Co týden dal

Jak Míla prosil Mikuláše o devět a půl miliardy

Byl jednou jeden chlapeček a ten celý život zlobil. Už jako malinký řádil po venku s partou kluků. Nejraději si hráli na Komanče a stavěli celý stát do latě. Protože neposlouchal paní učitelku ve škole, nenaučil se správně pravidla silničního provozu a srážel chodce na přechodech. Často si také půjčoval od kamarádů na lízátka, ale nechtěl jim pak peníze vracet. Míla byl zkrátka velké zlobidlo.

Kam zajít

31. 12. 2015
Silvestrovské derby​
​
11. 1. 2016
Karel Janeček: Demokracie 2.1

12. 1. 2016
NTKino: Hate Free Art

​​